Upíří sestry 46. Rosalie

13. února 2016 v 13:44 | Rosalie |  Upíři sestry
Ahoj, 46. kapitola.. Sice vychází trochu déle, než jsme předpokládaly, ale zdá se, že to funguje. :) Takže ať tu jsou nějaké kommenty.
Sice nedáváme žádné speciální nadpisy kapitol, ale sem by se nějaký hodil.
'Noc v Monroe'
Rosalie

Když se Jasper vrátil. což netrvalo dlouho, poznala jsem, že nepochodil. Pravděpodobně s ní ani nemluvil.
,,Půjdem na LOV..?" Podívala jsem se na něj, věděl jak to myslím. Žádní Culleni, žádná pravidla o nutnosti lovit JEN zvířata.
,,Ty se ptáš?" Pousmál se a v očích se mu blýsklo. Nebyl úplně přeučený na zvířecí krev, ale dokázal se ovládat. Mohla za to jeho prvotní výuka, jeho druhý život, život s Mariou.
Nečekala jsem na další reakci a vyskočila ven, ta svoboda, ta volnost, bylo to něco úžasného. Mírně foukal vítr, dodávalo mi to pocit, že je vše úžasné, tak jiné než na severu.
Rozeběhla jsem se lesem k městu, zastavila jsem se až na nějaké vyvýšenině nad Monroe. Měla jsem skvělý výhled. V mnoha částech města panovala tma, hlavně v těch horších, ale centrum a zástavba dávaly najevo, že jsou tam lidé.
Chvíli jsem to pozorovala, ale když se ke mě připojil Jas, vydala jsem se do města. Byla noc, my měli hlad.. Začínal lov.
Šli jsme po střechách, tiše jako upíři, netřeba budit pozornost.
Vzpoměla jsem si na Viky, která nechtěla jít. Ale moji pozornost upoutal pach několika lidí, nebylo jich moc, ale po takové době bez lidské krve vám i normální krev přijde sladká. Jak to Edward přesně trefil, žít jen jako na tofu a mléku není nic moc.
Krátce jsme se sebe s Jasperem pohlédli, ti lidé byli skoro pod námi, a teď byly sečteny jejich dny. Sice nevypadali jako nějací lepší, dokonce ani jako z střední společnosti, ale aspoň nikomu nebudou chybět.
Seskočila jsem ze střechy. Dopadla jsem blízko skupinky, zahlédla jsem, jak brácha dopadl na druhé straně, ženy, očividně šlapky si ničeho nevšimly.
Chytila jsem tu, co mi byla nejblíž, vyjekla, dvě další se lekly a ta jedna, když uviděla Jase, jak zpacifikoval tu poslední omdlela.
Bylo mi jedno, že ji naplňuje hrůza, a po dlouhé době jsem se zakousla do krku člověku. Měla celkem dobrou chuť, možná trochu s příchutí nějaké drogy, ale jinak měla celkem čistou krev.
Jasper mezitím vypil tu druhou. Když jsem skončila, podívali jsme se oba na šlapku v bezvědomí. Vzala bych si ji, ale objevila se ještě jedna, ta na nás v hrůze zírala, tak ji Jas bez váhání zakousl a já si vzala tu v bezvědomí.
Vyschlá těla jsme spálili a uklidili, nikdo by nepoznal, že jsme tu lovili.
Vyskočila jsem na střechu dalšího domu, nedaleko byla trochu rušná silnice, nebyli jsme daleko od centra, přesto to byla taková průmyslová část.
Nějakou dobu jsme šli po střechách, normální rychlostí, přece jen je to jiný pocit, chodit si jen tak po střechách než přes ně jen přeletět. Po cestě jsme několikrát seskočili a vypili ještě několik lidí. ,,Monroe bude mít po dnešku o pár obyvatel míň." Pomyslela jsem si, když jsem uklidila poslední oběť.
Nechtělo se mi ještě domů, rozhodli jsme se, že si seženeme nějaké věci, ale trochu jiank než obvykle nakupuje Eliz.
Vzhledem k tomu, že jsme z Washingtonu odjeli trochu nalehko a narychlo, moc věcí jsme neměli, což bylo vcelku zvláštní ku faktu, že náš domov je tady, v Jižní Carolině.
"Vloupali" jsme se do nějakého obchodu, neměl ani kamery, a zabezpečovací systém stál za nic. Měli tam všechno možné, hudbu, knihy, oblečení i nějaké drobnosti. Chvíli jsem chodila mezi regály a nakonec vyhledala Jase.
Prohlížel si nějaký klobouk, dost mi připomněl ten, který nosil za života, v armádě.
,,Nepřipomíná ti něco?" Podívala jsem se na něj.
,,Vypadá skoro jako můj majorský klobouk.. máš pravdu." Usmál se.
,,Vezmu si ho." Řekl a nasadil si ho na hlavu.
Ve stejné části obchodu jsem objevila celkem zajímavou tuniku a košili, vzala jsem oboje. Cestou do hudebního oddělení jsem vzala i několik knih a nakonec i tašku přes rameno, kam jsem to mohla dát.
Jasper byl v oddělení s hudbou, prohlížel si nějaká cédéčka. Když jsem se přiblížila, aby jsem se podívala co to má, vzhlédl.
,,Zajímavá tunika. Modrá se zelenou?" Podíval se co držím.
,,Díky, je pro Viky." Bude se jí hodit k vlasům.
,,Co to mášt ty?"
,,Pár cédéček od nějakých skladatelů této doby, mohlo by to být dobré, zní to zajímavě." Řekl a vzal si taky tašku.
Potom, co jsme nakoupili jsme se vydali zpět domů. Za nějakou dobu mělo svítat a nechtělo se mi riskovat, že si mne někdo všimne.
Byla jsem se podívat ještě v lese za Viky, ale moc se s ní nedalo mluvit.
Cestou zpět jsem ukončila život ještě nějakého člověka a rozhodla se, že už mi to dnes stačilo.
Doma jsem při pohledu do zrcadla zjistila, že moje oči už nejsou tak karamelové, už ne tak žluté. byly tmavší, hnědé. Ne černé, jako když mám žízeň, ale hnědé, přesto si trochu zanechaly karamelový nádech. ,,Může za to krev tolika lidí, co jsem dnes vypila?" Ptala jsem se sama sebe. Pravděpododně ano, nic jiného to být nemohlo.
,,Taky máš trochu jiné oči." Konstatoval Jas, když jsem vstoupila do obýváku.
,,Je to tou krví?" Zeptala jsem se trochu zamračeně.
,,Vypadá to tak, a nemrač se." Řekl ze sedačky.
,,No fajn, takže je možná za nějakou dobu budeme mít zase rudé.." Zamyšleně jsem chodila po pokoji.
,,Tady není Carlisle, aby nám vynadal, nebo vlkodlaci aby se rozčilovali, neboj." Řekl aby mně uklidnil, ale já byla celkem v klidu, to věděl.
,,Stejně se můžou vyskytnout nějaké problémy.." Řekla jsem, a oba jsme se podívali na zeď za sedačkou, kde visela velká vlajka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama