Upíří sestry 44. Rosalie

30. ledna 2016 v 20:40 | Rosalie |  Upíři sestry
Ahoj, po velké "přestávce" je tu zpět nová kapitola. Popravdě nkomu se nechtělo psát (ani jedné), ale stejně napsala jsem to. :) Takže, komenty a rekce s hlasy jsou očekávány! :)
Rosalie


Potom co Viktorie odešla jsem si s Jasem vyměnila pohled. Naše sestra vypadala dost rozhozená, když tak odešla.
Položila jsem mobil, a vydala se na místo kde jsem měla největší pravděpodobnost, že ji najdu, v jejím pokoji.
Za okny jsem zahlédla sněhové vločky, očividně se zas zbláznilo počasí, nebo nějaký chladný proud přinesl zimu, ale jinak v Carolině nesněží, na to jsme moc jižní země.
Zastavila jsem se až u jejích dveří, samotnou mne udivilo, že jsem šla tempem obvyklým pro člověka, a ne pro upíra.
Nezaklepala jsem, měla jsem pocit, že bych jí měla nechat chvíli o samotě. Aby si promyslela co udělá, možností moc neměla.
Po chvilce zírání doprázdna jsem zmizela do obývacího pokoje. Ten jsem měla ráda, i když nebyl moc velký mě se líbil, taky nebyl nijk moc staromódně zařízen. Byla tu pohovka, knihovna, stůl, pár křesel.. a hlavně vlajka. Vlajka která znázorňovala naši hrdost. Na stěně nad sedačkou byla velká vlajka Konfederace, naší země.
,,Zase tady?" Ozvalo se mi u ucha. Lekla jsem se, asi jsem byla trochu víc zamyšlená, toto nebylo obvyklé.. nic nebylo obvyklé.
,,Trochu ano.." přitkala jsem a podívala jsem se mu do tváře. Vypadal klidně, jako téměř vždy. A v ruce držel jakýsi nápoj. Skoro jsem se rozesmála.
,,Jako vážně, Jaspere?" Pousmál se. Věděl co chci říct.
,,Ano.. a uvědomuji si, že nejsem člověk.. už ne.." Jeho úsměv byl teď skoro smutný, jeho příběh byl hrozný, všechny naše příběhy upířího žiota byly hrozné, i když některé trochu míň. Viky nebyla výjimka. Nikdo nebyl. Opřela jsem se o jeho rameno, už více než sto padesát let jsme byli prokleti, prokleti do života upírů, do života ničeho. Do života krve a nekonečna.
,,Půjdeš se za ní podívat?" Zeptala jsem se po chvíli. Než odpověděl podíval se z okna.
,,Nechám jí ještě chvilku, ale.. půjdu za ní."
,,Dobře, díky.." přikývnul, znovu jsem se na něj podívala.
,,Ale žádné ovládání emocí.." myslela jsem to vážně, ale jeho prostě nějde zastavit. Pobaveně se usmál a podíval se na mě. Samozdřejmně, že na mě poslal vlnu emocí. Neudržela jsem se a z legrace ho praštila, jen trochu, jako kdyby jsme se nikdy nestali upíry. Nikdy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama