Upíři sestry 18. Rosalie

14. srpna 2015 v 12:44 | Rosalie |  Upíři sestry
Ahoj, vím že mám pár dní zpoždění, ale jsem zas pryč a ty dny zdrhají nějak moc rychle. Ale tentokrát má dlouhou kapču, tak snad se vyplatilo počkat. :)
Rosalie

Anglické podnebí vyhovovovalo tomu, že jsem upír. Stále zataženo. Mohla jsem se aspoň volně procházet po ulici za bílého dne.
Nejdřív jsem nevěděla kam jít, ale pak jsem po návštěvě kavárny a nějaké knihovny došla k závěru. Že si budu muset najít nějaký úkryt. Bylo by přece divné, kdyby jsem tu pořád chodila po městě. Ve dne i v noci.
Vzpoměla jsem si na jednu upírku, která žije právě tady, ve Skotsku. Znaly jsme se už jako lidi a ona se také stala upírem. Rozhodla jsem se, že jí zavolám. Byla překvapená, když jsem jí řekla, kde se nacházím. Detaily jsem raději vynechala. Aby jsem jí zbytečně neděsila. Přece jí nebudu vyprávět, že jsem zdrhla Cullenům z rukou.
Dorazila jsem k velkému domu, věděla jsem, že Chris bydlí se svou mnohokrát praneteří, která je ovšem člověk. To pro mně nebyl problém, krev mi nevadí a navíc jsem zjistila, že když budu jíst lidské jídlo, nebude to ani divné ani nebudu tak agresivní, jako upír.
Zazvonila jsem. Samozdřejmě otevřela Lenny. ,,Ahoj...emm...Rosaly?" Trochu nervózně mně pozdravila. Nebyla si moc jistá, jestli jsem vůbec Rosalie Haleová a já se jí ani nedivím, viděla mne asi dvakrát za svůj život a k tomu byla ještě malá holka.
Pro lidi je čas něco jiného než pro upíry. Pro ně je deset let hodně, pro nás nic. ,,Ahoj Lenny" Oplatila jsem jim pozdrav a pousmála jsem se. ,,Za tu dobu co jsem tě neviděla, jsi se skutečně změnila a vyrostla jsi" Zhodnotila jsem ji. Ano vyrostla, samozdřejmě, tehdy jí bylo přece šest. A teď je jí šestnáct. ,,Díky" Usmála se a zavedla mne dovnitř. Zato tady se toho moc nezměnilo. Chris byla v kuchyni, vařila oběd. Ano ona se rozhodla zkusit žít způsobem jakým jsem chtěla žít já. Jíst normální jídlo.
,,Ahoj Chris" Zavolala jsem na ní. ,,Jé ahoj Rose" Usmála se a pokračovala ve vaření. Lenny šla do obýváku a snažila se mne přemluvit, aby jsem jí něco zahrála na klavír. Nakonec se jí to povedlo. Zahrála jsem jí skladby Pro Elišku a Ódu na radost od Beethovena. Když jsem skončila ozvala se Chris. ,,Bylo to pěkné, dáš si taky oběd?" ,,Jo, díky" Chris se jen usmála a mávla na nás aby jsme šly jíst.
Oběd byl dobrý, i když obyčejný. Na květáku s bramborami nic speciálního není, ale pokud po opravdu dlouhé době máte konečně normální jídlo je opravdu skvělé.
Odpoledne jsem se šla proběhnout po lese za domem, potřebovala jsem si trochu vyčistit hlavu a zbavit se energie. Zjistila jsem, že teď nejsem tady jako predátor, lovec, ale jako bytost přicházející v míru s okolím. Když totiž chci záměrně lovit, zvířata to vycítí a utečou, nějak vědí, že jim hrozí nebezpečí. Jenže teď tu normálně chodili kolem mne. Bylo to fascinující. Sedla jsem si na zem a pozorovala je. Šli ke mně. Nebáli se.
Nejvíc odvahy měl vlk, opatrně ke mně přišel a dlouho se na mne díval, pak sklonil hlavou a já ho pohladila. Byl přítulný, sedl si a nechal se hladit, bylo to jiné. Sedět na zemi uprostřed lesa, mezi těmi které jsem normálně lovila. Byla jsem šťastná, jinak šťastná, měla jsem pocit, že jsem se vrátila zpět do svého lidského života. Do doby, kdy jsem byla šťastná. Do doby něž začala válka Severu proti Jihu.

Vlajka Konfederace - Jih
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama